Vysočina míhající se za okny usíná, kodrcání nočního lehátkového vlaku zní jako tajemná melodie nadcházejících dobrodružství, chladný večerní srpnový vzduch voní jako ten nejvzácnější parfém světa.
A my. Jedeme na jih.
...
...
Nedospalá, příliš brzo ráno. Pozoruju svět z postele a z okýnka vlaku zároveň. Je to mírně obskurní, leč fascinující. Možná to odteď dokonce bude moje oblíbená životní perspektiva. Pokojná, rozvrkočená, nadějeplná, vzrušující, vzruchů plná. Perspektiva zpod peřiny v bílým povlečení. Za oknem svítá a je hrozně růžovo. Vlak pomalu s dlouhým skřípěním zabrzdí u nějakýho malýho vesnickýho nádraží.
Je to očividně hraniční stanice mezi Maďarskem a Chorvatskem. Z kupé vedle nás, kde spí milá rodina, jejíž tatínek měl být náš původní spolu-kupé-obyvatel, se ozývají hlasy a štrachání. Najdeme si občanky a chvíli děláme nějakej úplně debilní humor. Já nejspíš o tom, že mě někdo budí jen kvůli tomu, aby mě v pět ráno omrknul, i když na fotce na občance vypadám znatelně jinak než v pět ráno v realitě. Pak přijdou přísný páni, tak toho na chvíli necháme. Uklidíme doklady a zachumláme se zpátky do peřin. A najednou přijdou další přísný páni. Pak dostanem půl hrnku narůžovělýho čaje.
Víc si nepamatuju. Asi jsem pak hned usnula. Nejsem ranní člověk. Ale na cestách za dobrodružstvím je to všechno trochu jinak.
...
...
Rijeka hoří. A my s ní. Jdeme kolem billboardu, kde píšou něco o tom, že celý Chorvatsko je v plamenech. Nevim, fakt.
Procházíme dlouhou ulicí mezi poloopuštěnýma továrnama. V jednom baráku je tu boxérskej ring a ve vedlejším vchodu pogrebna agencija. Skvost. Za zdí jedné z továren na šňůře vlajou čerstvě vypraný košile. O kus dál roste obří fíkovník. Jíst ovoce přímo ze stromu osobně považuju za jednu ze svých oblíbených hedonistických potěch. I když je loupený. Možná obzvlášť v takových případech.
...
…
První věcí, co si na Istrii kupujeme, jsou dva litry citrónovýho piva v PETce. Bude to dobrý dobrodružštví.
Ve vzduchu voní moře.
Dole pod kopcem je obří rafinérka 3. Máj. A vedle ní maličká pláž.
Bude to víc než dobrý.
…
To, že se Alžběta bojí hloubky, a tak plave nanejvýš tak dvacet metrů od břehu, mi bylo dosud tajemstvím. „Člověk se tolik nebojí věcí, když vidí jasně svý okolí a všechno, co se v něm odehrává,“ říkám si a půjčuju jí potápěčský brýle, aby se mohla kouknout, co je pod hladinou.
Alžběta už se nebojí jen hloubky.
Teď se bojí celýho moře.
A vůbec, první dvě hodiny dovolený v Jugošce jsou čirá slast.
…
Dvě vejce natvrdo. Kolejo-hotel v šik stylu minulýho režimu. Horký město padajících omítek. Nonstop pekárny. (Oficiálně jeden ze 3 nejlepších vynálezů lidstva.) Schody a vedle restaurace s živou hudbou. Lahev vína, co mi s sebou dali naši. Rozhovor o všem, ovšem, jak jinak. Sledování cizího páru. Bylo to velice zábavné a záhadné, bohužel jsme se ale nikdy nedozvěděly, jak to dopadlo, protože jsme se chvíli koukaly jinam a oni zmizeli. A bylo nám trochu žinantní je jít stopovat. Teda Alžbětě. Občas jsem ještě o něco radši, že jí mám.
…
Seděly jsme na lavičce za vesnicí, koukaly do “temných hvozdů” istrijských kopců, večeřely fíky. Klid. V dálce jen hučící dálniční most, za ním asi moře. O něčem jsme mluvily, ale bůh ví, co to bylo. Chvála pomíjivosti. Pak jsem se napíchla na opuncii, protože já se prostě vždycky napíchnu na opuncii, když je nějaká v okolí.
Místní pán znal Brno, Zbrojovku, která už dávno není, ale pořád ještě funguje jako první jiskřička při žhavení konverzací za hranicema. Ve Švédsku stejně jako na jihu, fakt. Za hřbitovem na druhý straně vesnice zapadalo sluníčko a bránou ve hradbách se dovnitř trousili hosté s dárky. Kolem prošla moje nová německá kamarádka, který mohlo být tak 5, odpoledne trávila vybarvováním a prodáváním mandal kolemjdoucím a která se se mnou dříve toho dne dala na ulici do řeči. Hned jsme na sebe začaly mávat a něco povykovat, čemuž se její rodiče trochu podivili. Nebe bylo růžovo-zlato-modrý a vesničky roztroušený po okolních kopcích se začínaly konejšivě rozsvěcet.
…
…
Hum u Istry. Zamluvit si ubytování v nějaký vesnici v kopcích ve vnitrozemí, do který je to čtyřicet minut lesem od nejbližší zastávky vlaku, nám připadalo jako nejlepší nápad. Byl to nejlepší nápad. To, že je to vlastně asi tak osm domů na kopci opevněných hradbami a zapsaných v knize rekordů jako nejmenší město světa, jsme zjistily až tam. To, že naše ubytovatelka je zrovna na návštěvě u sousedky a mluví jenom Chorvatsky, taky. Ale po tom, co jsme si otevřely dveře do domu, který byly stejně odemčený a shodily krosny na zem v jediným prázdným pokoji, nakráčela dovnitř s větou: „Chcete popit jednu rakiju?“ Ach.
Vrátíme se.
Ideálně se svýma babičkama.
Pak Alžběta brutálním způsobem zavraždila sršáně v našem pokoji.
Laku noć, Istrie.
...
...
Smráká se. Sedíme v malý chorvatský lokálce na trati Pula - Rijeka a vracíme se zpátky do Humu. Tušila jsem, že to nestihneme za světla, už když v Pule zapadalo slunce někam do moře a my to měly hodinu a půl cesty daleko. Alžběta řekla, že to bude v pohodě, že je přece léto, jsou dlouhý večery a nanejvýš bude trochu šero. Pak z odpadkovýho koše ve vlaku vytáhla tři knihy o budhismu a ukončila debatu.
Vystoupíme do černočerný tmy. Baterky našich telefonů mají dohromady asi tak... to je vlastně jedno. Alžběta se směje, já se bojím. O den dřív jsem vedle trati viděla pobíhat pruhovaný selátko. Bylo roztomilý, ale nechtěla bych ho potkat znova. Dík.
Vyrážíme do kopce a jdeme rychle. Někde v dálce štěká pes. Jsou krásně vidět hvězdy - nejsou tu totiž lampy a všechny velký města se svou zářnou aurou leží daleko. Řešíme svatby. A šaty. To je takový záchranný a vděčný téma. Vzduch voní po fících, horku a borovicích. Taky trošku po touze a svobodě.
Cesta za tmy působí jinak. Delší, klikatější. Záchytnými body jsou jedna vesnice, jeden malej kostelík, křižovatka dole pod kopcem a to místo, kde je na asfaltu přejetá ještěrka.
Dojdeme na kraj naší vesnice. O tom, že vedle nás půl cesty něco běželo křovím, mi Alžběta řekne pozdějš. Občas bych chtěla být tak odvážná. Nebo se aspoň přestat bát tmy. Děsně se smějem, protože jsme rády, že jsme rády. Že jsme doma a že se máme. Kouknem se na nebe, kde se najednou zpoza mraku vynoří linka asi třiceti světel, mihne se oblohou a zase zmizí. Celé to trvá všehovšudy pár sekund.
Trochu se bojíme o svý smysly. A tak zavoláme Alžbětině mámě.
Pak Alžběta na verandě brutálně zavraždí další sršně.
...
...
...
...
Otevřelas dřevěný okenice a dovnitř vlétl závan čerstvýho ranního vzduchu. V okně visí na ramínku bílá košile s krajkou a jemně vlaje. Zelený kopce kam až dohlédneš. Konec a začátek světa. V porcelánovým hrníčku rozpustný kafe zalitý horkou vodou. Broskev k snídani. Pohladit kočku. Napsat dopis. Zapsat deník. Sbalit krosnu. Vrátit skleničky do místního baru. Zamávat holčičce. Doběhnout vlak.
...
Jsme nevychovaný. Prázdniny u moře končí. Batohy zamčený v modrý plechový kastli na nádraží, my procházející teď už známýma končinama Rijeky. To, že se místní hrad jmenuje Trsat, osobně považujeme za nejvtipnější věc světa. Jsme spolu pět dní v kuse. Už nám stačí málo.
Patníky, který v případě nutnosti průjezdu auta na chvíli zmizí do chodníku, a pak zase vyjedou nahoru, jsou po celým světě. Ale tady se mi poprvý v životě podaří stihnout si na něj stoupnout, když je dole, a pak balancovat, když se pomalu a rozviklaně začne zvedat. Extáze.
Kafe a led. Moje Norský dřevo (zklamání a frustrace), tvoje Manon Lescaut. Procházka přístavem. Racci jsou hrozně velcí. Moře má krásnou barvu. Kolem projíždí rybář v motorovým člunu. Poslední pomerančová limonáda i višňovej koláč z pekárny.
Dlouhá cesta dom. Někde za hranicema Chorvatska se zatáhne a začne pršet. Vystupuješ v pošmourný Blavě a běžíš na letadlo. Já s dvěma krosnama pokračuju domů. Je zima a prší. Kolem hlavy mám svůj červenej šátek. Rozjitřený emoce. Vděk a radost. Svoboda moct.
...
...
kdysi/dříve/prolog
"Až jednou budeme velký a dospělý, pojedeme spolu k moři."
"Jo! A budeme se jen válet, číst si a koupat se."
"Přesně. Hlavně prostě odpočívat. Se konečně pořádně opálím."
"Ty jo, kámo, to fakt musíme. To bude skvělý!"
...
nyní/konečně/epilog
Bylo to víc než skvělý. Válení není pro nás. Koupání proběhlo. Číst se dá kdekoli. A opálený jsme taky.
