Některý místa je pro mě těžký si oblíbit. Místa, o kterých se i v průvodci dočtete, že musíte pořádně hledat, abyste objevili to pěkný. Místa, kde jste nový, jiný, trochu sami, ale nemáte ten osvobozující status cestovatele. Takovým místem je pro mě Brno. Podivný nový polodoma. Fenomén, kterýmu ještě pořádně nerozumím. Město draků a továren. 🐊
Včera jsme ale s Alžbětou přešly kopec, podešly dráhu, vyšly nahoru na Bílou horu. A byl to vskutku spektakulární zážitek - seshora totiž vidíte mnohem dál. Ukázalo se, že za kopcem leží další obří čtvrti, taky že je odtamtud hezky vidět pálavský pahorky, že Špilberk a centrum, kde žiju, jsou jen nepatrným kouskem celýho města.
A vlastně jsem měla po dlouhý době pocit, že to tu třeba není jen šedý a divný. Že v těch šedivejch domech žijou milý lidi, že jsou tu na zdech Timovy básně, že tu je ještě milión věcí k objevování. 🖤
Celý mi to dalo naději, že ono vlastně vůbec nebude tak špatně. ✨
P. S. Navíc na Bílý hoře to vypadá jak nahoře na Stalinu v mý milovaný Stověžatý!
