Neučesaná

Napsala jsem si dopis do budoucnosti a pak vyskočila z okna do říjnový tmy. 

...

Pak si zavázala oči šátkem a chytila je za ruku. Šli jsme podzimní nocí, nevěděli, kam šlapem. Potily se nám dlaně, i když konečky prstů i špičky nosů jsme měli zmrzlý. Vítr nás studil za krkem a slyšeli jsme hudbu, oheň a suchý listí. Pak jsme se zastavili, klekli si a už to bylo jenom krásný. 

...

Občas jsem skeptická k rituálům. Vím, proč jsou důležitý, ale někdy působí moc pateticky. Ne tenhle. Tenhle byl jenom krásnej. A tak akorát vtipnej a dojemnej. A ten šátek, co jsem měla na očích, byl nakonec celej poplakanej. 

...

Stála jsem na tenký hranici babího léta a podzimu. Stačilo šlápnout vedle a nebe by se zatáhlo těžkými tmavými mraky a do pár minut začalo pršet. Ochladilo by se, začal by foukat vítr a odnášet listí ze stromů. Všechny příznaky podzimu by nabyly ostrých obrysů.

...

Polovina září. Svět má nejednou jiný barvy. Jinak voní. 

Letos s sebou půlka září přinesla mimo jiné i začátek školy. V sobotu odpoledne jsem unavená, ale šťastná, že si vykračuju svojí oblíbenou boleslavskou čtvrtí a že až zahnu za roh, tak budu u babičky a dědy, kde na mě čekaj i naši, že si dám pozdní oběd, nebo rozpustný kafe, nebo obojí, že jim budu vyprávět, jak se mi konečně po letech líbilo ve škole a že pak půjdeme na procházku na podzimní Štěpánku, uvědomila, že už jsem ve druháku. Já vím, že v něm jsem. Ale jak jsem šla kolem babiččinný sousedky, který jsme se jako malý vždycky chodily se ségrama ukázat, jak jsme vyrostly, a dostaly za to sladkosti, došlo mi, že jsem tam dlouho nebyla. Kdyby mi teď otevřela, stejně by mi ale řekla to samý jako vždycky: "Jé, Majdičko, tys tak vyrosla. No jó holčičky, vy už jste velký slečny. To z vás musej mít rodiče doma radost." A vlastně by měla pravdu. 

Se začátkem školy mi začal i další semestr povinnýho těláku. Debatu a durdění se nad tím, proč nemůžu mít na výšce místo toho povinnou výtvarku teď radši vynechám. (Hej, ale chápete to? Já vím, ve zdravým těle zdravý duch. Ale tvořivost je taky důležitá, no ne?) Původně jsem měla v plánu chodit žonglovat - čímž bych si zaplnila ten kousek svýho srdce, který mám vyhrazený pro cirkus. Jenže občas je nutný skloubit srdce a rozvrh a v tomhle případě měl rozvrh navrch. A tak jsem se zapsala na distanční outdoorové aktivity. Zní to asi vlastně mnohem hůř, než jaká je skutečnost. Stačí totiž, abych nachodila 60 kilometrů a 16 hodin a zaznamenávala si to v appce v telefonu. Můžu si chodit kdy chci, kam chci, jak chci. Jedinej tělák v životě, se kterým nemám problém. 

...

Ta tenká hranice babího léta a podzimu se táhla jako tenká zlatavá nitka skrz okrajový brněnský čtvrti, skrz malý domky nalepený podél magistrály, skrz mapy v telefonu, který nikdy neplatily, skrz ponavskou zarostlou trať, koleje prorostlý kvetoucím pelyňkem a červenými šípky. Spojovala tenký vyšlapaný stezky, těžko hádat čí, široký dlážděný chodníky, dubový lesy v Jundrově a asfaltový parkoviště sídlišť. Vedla přes můj strach z výšek, dva playlisty a audioknihu třetího dílu Harryho Pottera, stádo daňků,  moře starých žabovřeských skleníků a dvě sušenky. 

...

Small talky, nebo jak včera poznamenala Alžběta "plytký řeči", jsou jednou z mých nočních můr. Teda obrazně. Noční můry nemívám, a když už, tak spíš o letadlech, který mi uletí před nosem, o vlacích, co mi ujedou, a o padání ze schodů. 

Když ale s někým vedu jeden z oněch small talků možná bych se k nejbližším schodům vrhla dobrovolně, možná dokonce i doběhla to ulítávající letadlo. Já vám nevím - mě tyhlety seznamovací řečičky fakt nebaví. 

Včera jsem měla po víc jak roce a půl první prezenční den školy. Zvláštní pocit. Nebylo to vlastně vůbec špatný, ale přivedlo mě to právě k přemýšlení o small talcích, který jsem za ten den vedla asi 4. A to je přesně o 4 víc, než bych chtěla. Všechny totiž probíhají úplně stejně. To je jejich největší úskalí. 

"Ahoj!"

"Ahoj! Jdeš taky na angličtinu?" 

"Jojo, a ty?" Ehm - v tý chodbě jsme doslova jen ve dvou a je tu jediná třída, ve který se vyučuje. Klasik by tak tuhle část nazval zbytečnou otázkou v kriminalistice.

"Jojo." 

Ttrapný ticho.

"Já jsem kdyžtak Majda. Co studuješ?" 

"Ahoj, já jsem XY. Studuju *sem si doplňte libovolnej obor, ročník i katedru*. Co ty?" 

"Jé, tak to je super!" Odpovídám, aniž bych měla tucha, jaký může být její/jeho obor studovat. "Já jsem na knihovnictví." 

"Aha, to je fajn."

V tuhle chvíli se dostáváme do krizového bodu, stojíme na ostří nože. V tom horším případě se na sebe budeme už jenom němě usmívat a doufat, že vyučující dorazí co nejdřív a vytrhne nás z tohohle pekla. Existuje ale i dobrý konec. To když si jeden z nás vzpomene, že zná někoho z oboru toho druhého, že máme stejné vyučující, nebo si na druhém všimne drobného detailu, na který naváže. Může to být knížka, co drží v ruce, placka na batohu, tričko oblíbený kapely, cokoliv. V tu chvíli se vám oběma buď extrémně uleví a ze small talku se stane normální uvolněný rozhovor, nebo bude následovat sled 3-4 vět, a pak bude zase ticho. Uf.

Je to adrenalinová záležitost, tyhlety rozhovory. Nikdy nevíš, jak to dopadne. 

Možná proto je nemám ráda. 

Vyhýbám se jim. 

Zároveň mám takový tušení, že těmhle rozhovorům ve skutečnosti neholduju ještě z trošku jiného důvodu.  Já se totiž strašně nerada přetvařuju. Nerada se usmívám, když se mi nechce, ale zároveň si přeju na ostatní působit mile. Nejsem ten typ kamarádky, která řekne "to bude dobrý", i když ví, že je to v háji, ale zároveň si přeju být podporující vřelej člověk. No a při small talcích je to největší krizička. Při nich se totiž lidi na sebe usmívaj, přikyvujou, dělají, jak "jasně, přesně vím, o čem mluvíš", a vůbec. Já většinou nemám ponětí, o čem ten člověk mluví, protože jsem ten film fakt neviděla/knihu nečetla/na tom místě nikdy nebyla. Ale stejně se usmívám, přikyvuju a dělám, jak "přesně vím, o čem mluvíš". 

A to mě nebaví. 

Baví mě hlubší rozhovory, prakticky o čemkoli. Klidně i o blbostech. Ale rozhovory s blízkejma lidma, u kterých mám jistotu, že snesou mojí upřímnost, že jim neva, když se při každý větě neculím od ucha k uchu, a kterých se můžu zeptat, když zrovna nebudu vědět, o čem mi to sakra zrovna vykládaj. 

Myslím, že v tomhle nejsem sama. Doufám. 

Mám pocit, že se občas s podobnýma lidma potkám. 

Že na sebe náhodně narazíme.

Že tak nějak rychle po pár větách vytušíme, že dost už bylo small talků, a začneme se bavit normálně.

A ty rozhovory - ty jsou pak skvostný a nekonečný. 

Na tuhle fotografii jsem nedávno narazila při brouzdání hlubokými vodami Pinterestu a okamžitě se do ní zamilovala. A jen pár dní na to jsme dostali za úkol v rámci předmětu Co říkají obrazy? provést analýzu nějakého obrazu, snímku vizuálu. A já měla jasno!

"Poslední dobou mi v životě chybí takový ten čirý, plný pocit svobody a volnosti - a tahle fotka je pro mě esencí obojího. Myslím, že je ale právě teď ta správná chvíle se na ni podívat z "technického" a racionálnějšího hlediska. 

Přejato z Pinterestu.

Pozitivní prostor zaplňuje dívka v dlouhém tmavém kabátě, jehož barva krásně kontrastuje s okolním negativním prostorem, jež vyplňují tlumené tóny mlhy, písku a útesů. Jeden z útesů v pozadí také tvoří důležitou linii, která se táhne od levého horního rohu až doprostřed celé scenérie. Možná si říkáte: "proč by měla být zrovna tahle linka tak důležitá?" Zkuste si tedy sjet pohledem od vrcholku až dolů. Kde váš pohled skončil? U hlavního motivu, na který je kladen důraz, dívky běžící k hejnu vzlétajících racků. Další vodící linkou mohou být také stopy, které za sebou v mokrém písku dívka zanechává. 

Ač na se po prvním pohledu na fotografii určitě shodneme, že všechny tvary na ní jsou organického rázu, po chvíli bychom mohli změnit názor. Nejprve vidíme pokřivenou linku útesu, různorodé hejno racků, dívku v rozevlátém kabátě. Teď zkusme přimhouřit oči a podívat se znovu. Vidíme rozmazaně, jeví se nám jen zjednodušené obrysy. Z písku na pláži se stal okrový obdélník, z útesu tmavý trojúhelník, racci najednou připomínají světlá, téměř nezřetelná "V", a dokonce i dívčin kabát teď vypadá spíš jako nezvyklý geometrický tvar lehce připomínající hvězdu. 

Dívka je oproti útesům zvedajícím se z pláže do mlhy maličká. Přesto na sebe ale upoutá celou naši pozornost, to mi přijde pozoruhodné. Velkou roli tady hraje barva i hodnota. Dívčin tmavě hnědý kabát přirozeně tvoří centrum celého snímku, je jeho středobodem. Světlé přírodní tlumené barvy jemných textur písku i mlžných útesů s ním zároveň krásně ladí i kontrastují. 

Tím, že dívčiny stopy začínají uprostřed spodního okraje snímku a vzdalují se směrem do středu, působí fotka vyrovnaně, rovnovážně, jednotně. Přináší mi zvláštní pocit klidu a zároveň naděje a svobody. Myslím si, že to je z velké části zapříčiněno i několika dalšími věcmi. Zaprvé, dívčiným pohybem. Utíká po pláži, vlasy i kabát jí vlají ve větru. Nechává za sebou jen pravidelnou (rytmickou) řádku stop. Mám pocit, že jsem to já. Že běžím po pláži. Slyším moře i racky. Cítím slanou vůni. Vlhký vzduch mi vniká do plic. Esence svobody. Druhou důležitou částí je pro mě pak hejno racků, které tvoří světlý pás jemných tvarů, něžnou texturu. Z racionálního hlediska je to zcela nepravidelný prvek, přesto z něj mám ale úplně opačný pocit. 

Páni, zamyslet se nad celým snímkem takhle do detailu mě už hodně dlouho nenapadlo. Bylo to částečně osvobozující a povznášející. Překvapilo mě, jak je snímek kompozičně proveden. Normálně bych ho přešla se slovy "fakt krásná fotka" a dál se mu nevěnovala, tahle analýza mi ale ukázala, proč se mi už na první pohled zdál krásný. ❤ "

Některý místa je pro mě těžký si oblíbit. Místa, o kterých se i v průvodci dočtete, že musíte pořádně hledat, abyste objevili to pěkný. Místa, kde jste nový, jiný, trochu sami, ale nemáte ten osvobozující status cestovatele. Takovým místem je pro mě Brno. Podivný nový polodoma. Fenomén, kterýmu ještě pořádně nerozumím. Město draků a továren. 🐊

P. S. Navíc na Bílý hoře to vypadá jak nahoře na Stalinu v mý milovaný Stověžatý! 

První semestr na vysoké mi dává z víc důvodů zabrat. Jsem si dost jistá, že akademický svět není nic pro mě. Nicméně, dneska bych tu s vámi chtěla sdílet text, který jsem napsala jako úkol do jednoho z předmětů, který byl oddechovější, neakademický, spíš obecně seberozvojový. Měla jsem za úkol napsat článek o tom, jak jsem jela studovat do zahraničí. A víte vy co, když já si můžu vymýšlet příběhy, který se nikdy nestaly, tak nejsem k zastavení! A tak tedy - něco málo z toho, co jsem (nikdy ne)zažila v Norsku. 

NORSKO

Poslední procházka po nábřeží Aker brygge, poslední krevetový chlebíček na molu. Seděla jsem na lavičce v parku vedle univerzitního kampusu a přemýšlela. Bude mi to tady chybět, hodně. Za necelý rok si zvyknete na nové místo mnohem rychleji, než byste mysleli. Obzvlášť na místo jako je Oslo. Budeš mi chybět, Oslo. Jeg kommer til å savne deg, Oslo.

Když tohle píšu, sedím v norské letištní hale a čekám na číslo své gate. Laptop mám na klíně, nohy opřené o obří kufr plný vzpomínek, třech balíčků lékořice a trochy špinavého prádla. Na sobě i přes vysoké letní teploty, které mě po příletu do Prahy určitě čekají, péřovou bundu. Je to jedna z věcí, kterou mě Norsko naučilo. Péřovka není sezónní oblečení. A léto neznamená horko. Prostě jen o trochu víc svítí sluníčko a místo sněhu prší. Hodně.

Přemítám o tom, jak jsem se před těmi deseti měsíci cítila, když jsem sem úplně poprvé přiletěla. A taky myslím na to, jak jsem se cítila ještě o chvíli dřív, když jsem byla v prváku na knihovnictví. Nevěděla jsem co čekat, ani tenkrát, ani později. Jediné, co jsem věděla na jisto, bylo: „Ne, fakt nechci být knihovnicí, děkuji za optání.“ Kdo ví, kde se ve mně tenhle vzdor vzal. Asi mi knihovny vždycky přišly jako přísný místa bez smyslu pro humor. Asi jsem nechtěla být důchodkyní, která dětem dává pokuty za pozdní vrácení a kroutí očima, když si u ní půjčujete místo klasické literatury komiksy. Asi mi přišlo trapný, být knihovnicí. Asi. 

Před pěti měsíci jsem měla stáž v Oslo Public Library. Myslím, že moment, kdy jsem tam poprvé vkročila, mi změnil pohled na celé knihovnictví. Zní to asi jako jedno velké klišé. A taky že bylo! To ale nic nemění na faktu, že jsem v tu chvíli knihovnám propadla. Prostor nové hlavní budovy je velmi moderní, vzdušný, čistý. Beton a přiznané potrubí jsou v interiéru, na rozdíl od českých budov ze 70. let, záměrem, navíc je doplňuje celá plejáda jednoduchých regálů, designových židlí, čtecích koutků i funkčních pracovních ploch, přesně jak velí norský národní vkus. V knihovně není dokonalé ticho. Je to vůbec knihovna? Ale zajisté. Dokonce bych řekla, že knihovna se zvukovou kulisou jemného šumu nebo tiché hudby je více knihovnou než ta, kde se mlčí. 

O téhle budově nám už vyprávěl Joergen na přednáškách, ale i tak předčila má očekávání. Možná vám připadá zvláštní, že píšu Joergen. Tvůj spolužák? Asistent? Ani ne. Joergen je náš lektor, má PhD. i příjmení, ale v Norsku zkrátka není zvykem je používat k oslovování. Někomu to může připadat příliš familiární, nebo dokonce neuctivé. Možná. Já ale musím přiznat, že tohle je přesně můj šálek kávy. 

Ach, a propos, káva. Před příletem do Norska jsem byla připravená, že káva je velkou součástí zdejší kultury. Ovšem přes čtyři hrnky denně, na to se nedá připravit. Mojí jedinou záchranou před infarktem a nespavostí se stala ristretta dolitá horkou vodou, která jsou díky krátké extrakci prakticky bezkofeinová. Norové ale zbožňují extrémně kofeinovou překapávanou kávu. Mají dokonce zvyk, že v kavárně zaplatí za hrnek této kávy, a pak si mohou chodit libovolně dlouho dolévat. Považuje se ale za neslušné, když si jdete hrnek doplnit víc než dvakrát. Norové jsou na světě oficiálně druhým národem s největší roční spotřebou kávy. Svůj šálek si denně vychutná více než 80% celého národa, většina lidí pak několikrát denně. 

To samozřejmě souvisí i pověstným norským pracovním a studijním tempem. 

Od Norska jsem čekala pomalé tempo prokládané mnoha přestávkami na kávu, jak v práci, tak při studiu. To jsem se ale dosti mýlila. Možná je to právě přílišným obsahem kofeinu v krvi, možná jen přirozenou norskou náturou, ale udržet krok s Nory dá člověku opravdu zabrat. Studenti jsou zvyklí na přednášky podobné těm českým, ovšem mnohem větší roli tu hrají časté semináře a cvičení. Ty jsou orientovány hodně prakticky, “learning by doing“ zde dostáváúplně nový rozměr. 

Velký důraz je taky kladen na prezentování vlastních názorů na věc – nehledě na to, zda dané problematice rozumíte, nebo ne. To byl pro mě, studenta ze střední Evropy, asi největší šok a problém.  Z osmi let na gymplu jsem byla zvyklá, že názor mít sice můžu, ale když se nebude shodovat s názorem vyučujícího, nemá prakticky žádnou cenu. Nikoli však v Norsku. Tady všichni Joergenové, Josteinové, Anny-Marie a Lisy o naše názory a pohledy na věc projevují opravdový zájem. 

S tím se pojí další věc, kterou mi Norsko dalo. Extraverzi. Jasně, já vím, že to tak úplně není pravda. Nechte mě to ale trochu osvětlit. Přilétala jsem jako introvert, holka, co se ve svojí zemi trochu bojí dávat před ostatními nahlas najevo, co si myslí. A taky jsem přilétala jako holka, co má na dost věcí svůj názor a akorát má strach, že bude trapná. A Norsko mi dalo příležitost tuhle druhou holku vytáhnout na světlo a dodat jí odvahu. Ono je totiž snadný přenést se přes fakt, že možná doopravdy budu trapná, když vím, že už se s většinou těch lidí nikdy neuvidím. 

Sice jsem ještě ani nenasedla do letadla, ale jedno vím jistě – tuhle poloextrovertku, co se naučila mít věci tak trochu „na háku“ mám s sebou v kufru a nemůžu se dočkat, až ji doma vybalím. 

Norsko mi toho dalo samozřejmě ještě mnohem víc.

Třeba kamarády. Který bydleli hned za zdí ve vedlejším pokoji na koleji. Chodili domů ve tři ráno a smrděli po pivu. A taky mi na lednici ráno nechávali omluvnej vzkaz. O víkendech mě brali ke fjordům. A na hory. A na ostrovy. A do srubu, kterej u jednoho zálivu vlastní jejich rodina. Taky mě naučili dělat pravý norský víkendový snídaňový wafle a donutili mě zhlédnout všechny díly Thora. (Pod výhružkou, že mě jinak nechají vyhostit ze země pro neznalost místní mytologie. Aha. Stejně jsem to nepochopila.) Budete mi ale chybět, vikingové. 

Poslední fotka univerzity. To aby mi fotky ve správnou chvíli připomněly, že „před rokem v tento den“ jsem se s ní loučila. S nimi jsem se loučila. Budete mi chybět, Norové. Jeg kommer til å savne deg, nordmenn.

Drazí! 

Vítejte a račte vstoupit. 

Možná vás zarazilo, proč už dlouho nic nepřistálo na mém starém blogu. No, nebudu vám lhát, moc jsem si nerozuměla s Wordpressem, který blokoval většinu funkcí. A taky jsem měla pocit, že to nikam nevede. Že tvořit jakýkoliv další texty je vlastně mrhání úložištěm a časem. 

Což je nejspíš úplná blbost, ale na podzim mi to tak přišlo. Pak jsem ale zase dostala hroznou chuť něco psát, cokoliv. A říkala jsem si, že Blogger by mohl být mnohem přátelštější platforma. A taky že jó! Sice mi zabralo možná až nesmyslný množství času si to tady vystavět, vymalovat (rozumějte - nastavit tu super tmavě zelenou barvu) a vyzdobit, ale teď je to ve fázi, kdy jsem spokojená. A tedy: je čas pustit se do psaní! 🖤

Těším se!

M.