Září. Začátek. Nebo možná sklonek srpna, kdo ví. Bylo teplo. Vlaho. Dala jsem si cestou přes Národku k večeři zmrzlinu, protože pít na práznej žaludek se nevyplácí, a taky už jsem dospělá a můžu si jíst zmrzliny kolik chci a kdy chci. Vize večera byla zvláštní. Nový místo u řeky, moc krásný a moc narvaný. Taky moc lidí, který neznám, i moc známejch. Bohužel nebo bohudík, těžko v tu chvíli říct.
Hodně mužů i žen, který hráli, hrajou, nebo v budoucnu možná hrát budou menší nebo větší roli v mým životě, na jednom místě. Obskurní, leč fascinující. Pivo moc rychle vypitý, noční vlak, co odjíždí příliš brzo večer. Rychlý motání skrz turisty, bulváry, stolky zahrádek kaváren, pohledy ke střechám těch pěknejch domů, ale ještě pečlivější koukání pod nohy, který se maličko pletly. Kostkovaná dlažba v Lindtově pašáži - můj oblíbenej detail města. Nástupiště 4S, půl hodiny světel míhajících se za oknem, barevnejch šmouh, patetickejch myšlenek.
...
Byl večer. Stáli jsme nad Prahou a shlíželi dolů na proudy světel mísící se s ozvěnami zvuků. Byli jsme vysoko na terase Fortny - stačilo zvednout hlavu, přehlídnout pár cihlovejch tašek střechy a nad hřebenem už zářily hvězdy. Byly ten večer hrozně blízko.
Měli jsme rozjímat, v tichu. Foukal jemnej vítr a donášel zvuky z protilehlýho břehu Vltavy. Cinkání tramvají, auta, dole pod náma v ulici halekání dvou opilejch německejch turistů, z polozavřenýho podniku za rohem lehký techno. Na zdi kláštera premonstrantů si hrály stíny keřů ze Strahovský zahrady. Na druhý straně svítil kostel na Míráku a za ním dál ležely spící Vršovice, můj pražskej ostrůvek. Dolů po řece svítilo Podolí, rodnej kousek města, kde jsem od tý doby asi vlastně nebyla. Ironie.
V ruce zmačkanej malej papírek. "Střed světa, ten máme každej v sobě. Co je pro vás?" řekli nám. Hm.
Začátek října.
...
Jednoho chladného prosincového dne se ve vinohradský části naší vršovický ulice objevil tenisák. Mrzlo, stála jsem tam v kabátu, naraženým kulichu a obalená do šály a kopala si tenisákem, který mezi vymletýma kostkama podivně poskakoval. Nad zeleným prostranstvím na konci ulice na křižovatce s Rybalkovou lítaly ze střechy na střechu hejna holubů.
Bylo mi hezky a maličko smutno.
Roky představ, jak tady budu žít, prozatím vzala voda tekoucí opačným směrem. Svratka místo Vltavy, Lužánky místo Grébovky, jen ty Vinohrady mám i tam. Ale jsou z paneláků, ostatně jako většina toho města. Nevím, odkud jsem. Mám najednou dva opravdový domovy a další asi tak tři míň opravdový, ale stejně důležitý. Cítím, že hledám kotvu. V někom, v něčem, někde. Chybí mi Praha.
Je teplo. Né takový, jako v září, ale na polovinu února velký. Chtěla bych napsat, že sedím na zadních schodech do vnitrobloku vršovický zahrádky, ale nemůžu. Jsem v jednom ze svých dalších doma a stejská se mi po Praze, ve který trávím teď mnohem míň času, než bych si přála. Našla jsem jeden z těchhle textů a došlo mi, že patetickejch vzpomínek a milostnejch dopisů rodnýmu městu bych mohla napsat daleko víc - i jen za ten poslední půl rok. Tak píšu a trošku to pomáhá, ale stejská se mi pořád.
Ahoj, snad brzo.
V Pilotů, nebo ve Vzletu. Dole u řeky, nebo nahoře na Míráku. Na pavlači, nebo vítkovský trati. Vedle vršovický sokolovny, těsně vedle devatenáct let vzdálenýho bývalýho "doma". Na Mlejnkovce, nebo Folimance. Nahoře u začátku Nuseláku, nebo na lavičce na vrchu Parukářky. Mezi Olšanskejma hřbitovama, nebo u vinohradský vodárny. Nebo někde úplně jinde. Shledání zdar.
