Moře vonící jenom občas. Nejtyrkysovější ze všech tyrkysů. Betonový předzahrádky, na kterých se povaluje pár toulavých koček čekajících na zbytky oběda z vedlejší restaurace, odkud je slyšet cinkání drobných kovových lžiček o skleničky s čajem. Ve zmrzlinárně v přístavu zrovna pán domíchal nejlahodnější čokoládovou zmrzlinu a poznal, že jsme z Czechoslovakia. Já prý možná "Hollanda", protože jsem "yüksek", posunkuje na mě a snaží se naznačit větší výšku. Je horko, čekáme na loď zpátky na pevninu a řešíme, jestli je Atatürk spíš jako náš Masaryk nebo Havel. Asi spíš Havel. Ale ne úplně.
...
...
Je horko. Popraskaným asfaltem silnice prorůstají kořeny platanů, které lemují ulici. Zahneme za roh a nic se nezmění. Jako bychom se nehýbaly z místa - jinakost, jež se stala všedností a uniformitou. Je to jeden z faktů, který mě na městech a místech fascinuje. Vzory různosti, které se opakují a splývají tak v jednu barevnou šmouhu. Možná proto si zvykám koukat po detailech, drobných mateřských znamínkách často skrytých pohledům spěchajících. Ulice odlišuju podle nich. Ta s lampiony, ta s potápěčem.
Stejnosti ulic se mění na hranicích čtvrtí. Ostrý linky, který jasně oddělují tady a tam. Nejostřejší z nich je Bospor. Dvacet minut na lodi, jinej svět. Je to pro mě jedno z velikých překvapení Istanbulu. Jak moc se od sebe mohou městský části lišit, jak se proměňují komunity i davy, domy i obchody, pocity. Město, co si tvoří svoje vlastní škatulky. Možná je ale tím snazší najít si tu svýho mětskýho oblíbence - kout, kde je vám dobře. Pro mě to bude asi ta část, kde Kadyköy přechází v Modu. Starý domy s chybějícími stěnami, který jsou zaplácnutý vlnitým plechem - univerzálním stavebním materiálem orientu - s čajovýma terasama na střechách, se v jednom bodě přelijí do hipsterské berlínské kultury. Domy zkrásní, a místo obchodů je teď ulice plná kaváren s barevnýma výlohama.
...
...
Několikrát jsme se během procházení městem bavily o tom, že něco není autentický. Hipsterský kavárny a vypulírovaný bistra zejména. Rychlý soudy. Přemýšlím nad tím, co je vlastně autenticitou. Mám totiž pocit, že těmahle slovama městu trochu křivdíme - často definujeme autenticitu jako místo přirozený, původní, "zapadající" do naší vlastní představy (a často romantický iluze) prostoru. Ovšem to o skutečný povaze místa vypovídá velmi málo. Co když je autentický každý místo, do kterýho lidi vstupují, intervenují, který žije a tepe, ač třeba proti tradicím a zvykům. Co když je autenticita mnohem spíš vášní než tradicí. Kafe z džezvy nebo flatwhite s ovesným mlíkem. Co když na tomhle vůbec nezáleží.
...
...
Stará čtvrť vysokých domů, uprostřed které se tyčí okrouhlá kamenná věž. Je kolem poledne a v rozpálených ulicích se mísí těžká vůně tabáku, pánské kolínské a kávy. Do boční uličky zahýbá maminka s malým kloučkem, pozorujeme je, jak si to míří dolů ke zdi, na který je duhovýma sprejema obří nápis "make art, not war". Těžko říct, kdo ho tam kdy vytvořil. Před kterou válkou, mezi kterými válkami, s jakou vizí. Zastavujeme se u nádoby plné malých ozdobných lžiček, které působí plastověji, než stříbrné lžičky mívají ve zvyku. Kousek dál je ulice překrytá zelenou střechou, kterou tvoří spletence popínavého loubince na ocelových lankách. Dolů visí různě barevné lampičky a lampiony. "Amélie Café" hlásá cedule vprostřed schodiště a obří portrét oblíbené Francouzky uvnitř kavárny s černobílými šachovnicovými kachličkami na podlaze. Turecká Paříž. Zespodu jsou schody natřené v barvách duhy. Fotogenické, leč... Otázka autenticity jako první princip Istanbulu.
...
...
...
Nikdy jsem nevypila tolik černého čaje jako tady. Mám jeho chuť spojenou s dětským stonáním, takže ho obvykle s díky odmítám. Kouzlo tulipánkových skleniček je ale silnější než pravzpomínky na nějaký nemoci. V každém podniku mají jiné podšálky. Někdy jsou zdobené proužky, jindy kytičkami, někdy se vlní, jindy jsou hladké a skleněné. Maličké lžičky s ornamenty na koncích. Kostky cukru zabalené po jedné v papírových obalech. Rozkošné a obskurní. Tři čaje a pět nebo šest proher s Alžbětou v tavle, bilance našich večerů.
...
...
Poslední večer, procházíme po nábřeží. Slunce zapadlo, ale na mořských vlnách se pořád ještě drží drobný růžovo-zlatavý odlesky. Na protější straně zálivu svítí mešity, který se od sebe zdají být mnohem dál než ve dne. Mate nás to a málem se kvůli tomu nepohodneme. Holky pitomý. Dál směrem na jih je tma, kterou narušují jenom mihotavý světla projíždějícíh lodí. Šumění stovek hlasů, vlny narážející na kameny, křik racků. Co chvíli tenhle bílý šum prořízne ostrý volání prodavačů kukuřice, kteří tak chtějí asi nalákat lidi ke svému pojízdnému stánku. Nejspíš. Přeskakujeme přes kameny, abychom se dostaly až k majáku, který vybíhá spolu s dlouhou betonovou zdí do moře. Dojdeme až na konec. Na zídce tu stojí nějaký muž a dívá se přes Bospor. Vedle něj sedí jedna z toulavých koček a kouká stejným směrem. Pozorovatelé světel, noci, světa.
...
