Stála jsem na tenký hranici babího léta a podzimu. Stačilo šlápnout vedle a nebe by se zatáhlo těžkými tmavými mraky a do pár minut začalo pršet. Ochladilo by se, začal by foukat vítr a odnášet listí ze stromů. Všechny příznaky podzimu by nabyly ostrých obrysů.
...
Polovina září. Svět má nejednou jiný barvy. Jinak voní.
Letos s sebou půlka září přinesla mimo jiné i začátek školy. V sobotu odpoledne jsem unavená, ale šťastná, že si vykračuju svojí oblíbenou boleslavskou čtvrtí a že až zahnu za roh, tak budu u babičky a dědy, kde na mě čekaj i naši, že si dám pozdní oběd, nebo rozpustný kafe, nebo obojí, že jim budu vyprávět, jak se mi konečně po letech líbilo ve škole a že pak půjdeme na procházku na podzimní Štěpánku, uvědomila, že už jsem ve druháku. Já vím, že v něm jsem. Ale jak jsem šla kolem babiččinný sousedky, který jsme se jako malý vždycky chodily se ségrama ukázat, jak jsme vyrostly, a dostaly za to sladkosti, došlo mi, že jsem tam dlouho nebyla. Kdyby mi teď otevřela, stejně by mi ale řekla to samý jako vždycky: "Jé, Majdičko, tys tak vyrosla. No jó holčičky, vy už jste velký slečny. To z vás musej mít rodiče doma radost." A vlastně by měla pravdu.
Se začátkem školy mi začal i další semestr povinnýho těláku. Debatu a durdění se nad tím, proč nemůžu mít na výšce místo toho povinnou výtvarku teď radši vynechám. (Hej, ale chápete to? Já vím, ve zdravým těle zdravý duch. Ale tvořivost je taky důležitá, no ne?) Původně jsem měla v plánu chodit žonglovat - čímž bych si zaplnila ten kousek svýho srdce, který mám vyhrazený pro cirkus. Jenže občas je nutný skloubit srdce a rozvrh a v tomhle případě měl rozvrh navrch. A tak jsem se zapsala na distanční outdoorové aktivity. Zní to asi vlastně mnohem hůř, než jaká je skutečnost. Stačí totiž, abych nachodila 60 kilometrů a 16 hodin a zaznamenávala si to v appce v telefonu. Můžu si chodit kdy chci, kam chci, jak chci. Jedinej tělák v životě, se kterým nemám problém.
...
Ta tenká hranice babího léta a podzimu se táhla jako tenká zlatavá nitka skrz okrajový brněnský čtvrti, skrz malý domky nalepený podél magistrály, skrz mapy v telefonu, který nikdy neplatily, skrz ponavskou zarostlou trať, koleje prorostlý kvetoucím pelyňkem a červenými šípky. Spojovala tenký vyšlapaný stezky, těžko hádat čí, široký dlážděný chodníky, dubový lesy v Jundrově a asfaltový parkoviště sídlišť. Vedla přes můj strach z výšek, dva playlisty a audioknihu třetího dílu Harryho Pottera, stádo daňků, moře starých žabovřeských skleníků a dvě sušenky.
...
