První milostný dopis Brnu. Milostnej, milostný. Nevím, čí jsem. Zkracuju slova, prodlužuju čas tady strávený. Strávenej. Tohle se bude těžko číst.
...
Je březen, dva tisíce dvacet dva, půl druhého roku mýho žití tady. Je středa, sedíme venku na fakultě na trávníku a bavíme se o Brně. Kudy chodíme, kudy bychom prováděli nové studenty, jak město vnímáme. Mluvíme víc o místech než o pocitech, ale já je z toho nedokážu vynechat. Ostatně jako z ničeho jinýho. Ke každýmu kousku jsem si tu postupně vybudovala pouto, vzpomínku, myšlenku.
Mám radost, že mluvíme o Brně. A mám ještě větší radost, že je to v rámci školy, předmětu na akademický půdě - ať už to berem jakkoli. Kdybych já jen před pár měsíci věděla! Dítě, co nesnášelo školu a systém a Br. a vůbec, je najednou šťastný.
...
Mám s Brnem nejkřehčí ze všech vztahů, v jakých jsem kdy s kým byla. Je to zvláštní pocit zranitelnýho ouzka a euforický radosti.
Seznámili jsme se kdysi, před několika lety. Bylo to rychlý "rande", jeden den, procházka na Špilásek, večeře někde v centru. Svítilo sluníčko, byl podzim a říkala jsem si, že pěkný, ale žít bych tu teda úplně nemusela. Nejiskřilo to, ale ani nedrhlo. Neutrální pocit, mělkej vjem.
Uběhl rok dva a ejhle, všechno bylo jinak. Seděla jsem na zadní sedačce našeho auta a stěhovala se. Nejstarší dítě z rodiny, malá holčička odchází z domova. Přišlo mi to fascinující a zábavný. Pořád jsem to moc nechápala - když člověk prožije osm let v přesvědčení, že mu je vcelku jedno, co bude dělat nebo studovat, hlavně aby žil v Praze, musí se trochu smiřovat s tím, že se zničeho nic stěhuje do Brna kvůli škole, oboru.
Fáze smiřování a zvykání byla dlouhá. V pohledu zpátky delší, než bych si myslela. Pandemický rok, netečnej prostor, neznámo a po lidský stránce prázdno. Pár podivnejch prací, kde jsem nevydržela. Záchytný body v podobě několika kolínských kamarádek, co tu bydlí. Zároveň spousta času na chození a koukání. Začala jsem si všímat detailů, okopanejch rohů, nápisů a vzkazů, hnusnejch oken i hezkejch dveří.
Až přišel zase podzim. Druhý v pořadí. A najednou bylo dobře.
...
Slovní kompot, který následuje vznikl sice naráz, ale míchala jsem ho celou dobu, co tu žiju. Sem tam jsem do něj přihodila třešinku nebu kus kyselýho jablka. Vzpomínku. Je to kompot navíc velice oslavnej - slaví chaos i strukturu zároveň, trošku smutku a spoustu radosti, město a bytí v něm. A jak to tak u kompotů bývá, je v něm pátý přes devátý. Jak to tak bývá nejen u kompotů, ale i u mě.
...
březen 22
Noc, úplněk. Jdem do lesů uprostřed města a z rozvyklaný rozhledny pozorujem svět. Studeně fouká a město teče mezi kopcema, proudy světel vinoucí se dole v údolí jedný z řek. Strach z výšek jsem buď nechala dole, nebo se rozplynul v tom nočím oparu. Odvrátím se a koukám na druhou stranu, do tmavýho pásu lesa. Je tma. A někdo se směje. V posledních měsících je blízko vždycky někdo, kdo se směje.
...
někdy, kdykoli
"Díky." pronášíme hlubokým zastřeným hlasem. Metahumor a vděčnost v jednom. Univerzální vzpomínka. Kolik těchhle díků už zaznělo a kolik jich ještě zazní, nikdo neví. Díky.
...
březen 22
"Moc děkujeme a omluváme se, že jsme byli takový hlučný."
"Né, úplně v pohodě, mě jen mrzí, že nedošlo na ty kytary," odpovídá slečna servírka v oblíbený hospodě na Jaselský po jednom velmi kvalitním večeru. Velmi KISK večeru.
Jaselská - střed světa. Místo, kde si můžete dát palačinky i pivo, plundrový koláčky i jasmínovej čaj, topit se v záplavě růžovejch květů sakur (potom, co D. vysvětlíte, co je to sakura) i spadanýho oranžovýho listí. Kde je na jednom okně do sklepa napsáno "láska" a kde je dlouhá pomalovaná zeď s pomalu opadávající omítkou. Sousedství.
...
jaro 21
Potřeba samoty se pere s jejím přebytkem. Jsem ráda sama. Ale jen takovým způsobem, že vím, že na mě doma potom někdo čeká. Že když se mi bude chtít brečet, tak budu mít u koho, že když se mi bude chtít pít kafe, tak budu mít s kým a že když se budu smát, tak to nebude do ticha prázný místnosti.
Častěji se mi stává, že nevím, co se sebou. A když nevím, tak chodím. Životní moudro a lék na neduhy těla i duše. Kýčovitý, ale pravda. Město prochozený tam a zpátky, dokonce i s pár trasama, který už se mi absolutně omrzely. Intenzivní potřeba dobrodružství, novejch vjemů. Lidí.
...
taky jaro 21
S A. jsme si založily společnou fotogalerii. Jmenuje se "Chodíme do knihovny", protože je lockdown, nesmíme tři týdny ven z Brna a tohle je tak to jediný, co teď děláme. Chodíme dolů na Poříčí i k nám na Arne Nováka. Občas to spojíme a cestou to vezmeme přes smutnej Zelňák bez stánkařů, protože sazeničky se teď na náměstích prodávat nesmí. Absurdní doba.
...
únor 22
Teple fouká a my stojíme nahoře v lomu. Je tma a před chvílí přestalo poprchávat. Vypili jsme nějaký pivo, poslouchali zpívání v podchodu a zrovna se schyluje k jedný básni od Skácela, který letos slaví. Mám nostalgickou a rozněžněnou. Uvědomuju si, že tohle je to "město, které tolik musím" a začínám chápat.
....
říjen 20
Večery ještě nejsou tak krátký, jak by mohly v říjnu být. Večeříme s A. v Lužánkách a pak se vydáváme přes Schodovou nahoru do Černých polí. Možná jsme si tenkrát koupily dole v okýnku kremroli, nejsem si jistá - každopádně jsme si ji tam potom daly ještě mockrát. Tohle je naše trasa. Stezka vedoucí krásnýma vilama a představama životů, který bychom v nich mohly žít. Skrz ozdobný ploty, mostky, věžičky a okna ve výklencích, skrz představy spořádanosti, krásy a dospělosti. Paradoxem je, že kdybychom v budoucnu náhodou v jedné z těch vil doopravdy žily, nejspíš bychom vzpomínaly na to, jak svobodný bylo jenom tak chodit kolem a zasnívat se.
...
podzim 20, asi
D. Zákaz vyslovovat její jméno s "ň" podnítil mojí touho tak činit. Stojí na zastávce zachumlaná v kabátu a teplý šále. Nejsem si jistá, jestli to bylo poprvý, co jsme se viděly, ale vzpomínám si, že jsem se na ní tak nervózně zubila, takže je to dost možný. Pamatuju si jen, že mi cestou přes kampus cizí univerzity vyprávěla první z mnoha svých historek o dědovi, taky že foukalo a že mi chtěla ukázat Medlaňák, kterýmu pořád říkám jinak. Stal se instantně jedním z mých oblíbených míst v Brně - je z něj vidět pár dalších kopců a pole. Hůrka na konci města a stejně ani ne hodinu chůze od domova.
To je věc, která mě na Brně baví. Kamkoli se rozhodnu vydat, do hodiny budu jistojistě mimo město. Všechno je tu blízko. Nepotřebuju jezdit tramvají ani trolejbusem, všude můžu dojít. Chodím ráda. Uklidňuje mě tichej rytmus podrážek na vyasfaltovaných chodnících. Ošklivej, ale praktickej zdejší nešvar, tyhlecty asfalťáky. Chodím a poslouchám. Hudbu, nebo slova. Když člověk žije sám, začnou mu chybět příběhy. A tak si pro ně chodím jinam. Audioknížky, podcasty, rozhovory, poslouchání cizích lidí na ulici. Všechno možný. Všechno je tu za rohem. A pořád je co poslouchat.
...
únor 22
Tunel. Vede pod dráhou dolů do Maloměřic, na ostrov. Ze shora z Lesný se sem prudce svažuje vyšlapaná úzká stezka podél plotu zahrádkářský kolonie. Zapomenutý místo, zkratka do jinýho světa. Vypadá to tu neškodně, pro mě. Vím, že mám posunutý měřítka. Ale divný místa budou divný, když na ně nebudeme chodit, nebudeme o nich mluvit a nebudeme se snažit je přijmout. Nebojím se. Tunel je delší, než se zdá. V půlce začne být dost tma, víc než by se dalo čekat, a je to obskurní pocit. Nemám potřebu hledat telefon a rozsvěcet baterku. Trocha tmy mi neublíží. Zvlášť ve městě plným světel. Potřeba dobrodružství je silnější než jakýkoli jiný pocity.
Tunel spojuje - čtvrti, lidi, světy, dobrodružství.
...
říjen 21
Pršelo. Cizí kluk mě vzal na přechodu na červený pod deštník. Dík. Už bych ho asi nepoznala, což je mi líto. Doma netopilo topení, takže jsem po chvíli v mokrým saku vyrazila zpátky ven do deště s plechovkou černočajovejch sušenek pod paží. Byla noc, ale ne moc hluboká. Jenom tak akorát, abysme cestou s ženama probraly všechny pocity a cejtily se hezky. Jsou tu různý možnosti. "Možnosti tu sou."
...
podzim 20
První z expedic - historický okamžik. Expedice Slatina. Vlakem dojet kamsi, vystoupit a naštrádovat si to rovnou k cizímu paneláku, kde máme domluvenou předávku nějakých pokojovek. Dvě malý sazeničky schoulený v kelímcích od jogurtu v igelitovým sáčku. Po ulici chodíme v rouškách, ale je strašná zima a my málo oblečený, tak nám přijde jako vtipnej nápad dát si je na hlavu, abychom uchránily své dutiny před zhoubou. Vlastně mi to připadá vtipný pořád, i když vím, že je to debilní. Vracíme se pěšky nocí domů a smějeme se.
...
...
říjen 21
Sedíme na lavičce na Kraví hoře, pijeme víno z nejbizarnější lahve a posloucháme Načevu. Výběr vína podle tvaru a dekoru lahve s A. vřele doporučujeme - přináší to nečekané. To samé se dá vlastně říct i o Načevě. Každej si hledá svý - Kam sebe vrazit - Každej si hledá svý.
...
Slova. Slovíčkaření. Výtržnictví. Všechno v jednom. Brno to má. Kdekoli, stačí jenom koukat. Malý obrázky a sprejem umně vyvedený nápisy, noticky a vzkazy, moudra a intervence do prostoru. Mateřský znamínka, znamínka krásy města.
Na někerý z nich se chodím dívat pravidelně, jen prostě proto, že ta kombinace písmen mi přijde něčím fascinující. "Ta s rybářem", "než umřu, tak chci", "chci být favorit tvůj, jak je dole u továrny na Mendláku" i "o mracích, co plynou do prázdna" - oblíbený cíle mých procházek. Někdo chodí z bodu A do bodu B, aby se přemístil. Já chodím z domova za slovy a zase zpátky, abych se potěšila. Jednoduchý.
...
23. únor 22
Vstaly jsme brzo. Na expedice do papírnictví to snad ani jinak nejde. Bylo hezky, zima, ale slunečno. Brno tak bylo na chvilku zas o něco snesitelnější. Před časem navíc sundali lešení z mýho oblíbenýho (a velice wes andersonovskýho) domu a já si ho v tom ranním nevyspalým očarování mohla fotit. Vzpomínka mezi mžiky oka. Den potom jsme si s lidma byli blízko, ale mně bylo i tak strašlivě ouzko.
...
duben 22
Kraví hora v květu. Brno v květu - můj nejoblíbenější druh Brna. Všechno voní. Letos jsem si uvědomila, že je to vlastně krásnej přechod mezi zimou a zbytkem roku. Do šedivých ulic najednou místo sněhovejch vloček začnou lítat malý okvětní lístky z jinak holých kvetoucích špendlíků, a až pak vyraší zelený listí a město zhoustne, zhutní, začne být neprostupnější, plnější.
...
březen 22
Město spící. Do jedenácti cinkaj dole na ulici tramvaje, potom už je pod okny slyšet jen skřípění brzd rozjezdů. Nočních autobusů. Fenoménů místa. Místa fenoménů.
Rozsvícený okna cizích domovů. Zranitelný a osobní. Když občas v noci chodím a fotím si je, připadá mi, že páchám nekalost. Najednou vstupuju do prostorů, kde nemám co pohledávat, vypadám, jak když jdu tropit pokoutný výtržnictví. Přitom se jenom snažím zachytit malý prchavý momenty, mžiky oka, mrkneš, cvakne vypínač a okno potemní. Baví mě sledovat, jak se město ukládá ke spánku. Je to intimní a křehký. Křejkej vztah s místem. Město spící.
Dobrou, Br.
...
Díky všem kouskům skládanky jménem Brno, že do sebe začaly zapadat. Začali jste zapadat. Já jsem zapadla. Začali jsme si všichni dávat vzájemně smysl. Dík.
