První semestr na vysoké mi dává z víc důvodů zabrat. Jsem si dost jistá, že akademický svět není nic pro mě. Nicméně, dneska bych tu s vámi chtěla sdílet text, který jsem napsala jako úkol do jednoho z předmětů, který byl oddechovější, neakademický, spíš obecně seberozvojový. Měla jsem za úkol napsat článek o tom, jak jsem jela studovat do zahraničí. A víte vy co, když já si můžu vymýšlet příběhy, který se nikdy nestaly, tak nejsem k zastavení! A tak tedy - něco málo z toho, co jsem (nikdy ne)zažila v Norsku. 

NORSKO

Poslední procházka po nábřeží Aker brygge, poslední krevetový chlebíček na molu. Seděla jsem na lavičce v parku vedle univerzitního kampusu a přemýšlela. Bude mi to tady chybět, hodně. Za necelý rok si zvyknete na nové místo mnohem rychleji, než byste mysleli. Obzvlášť na místo jako je Oslo. Budeš mi chybět, Oslo. Jeg kommer til å savne deg, Oslo.

Když tohle píšu, sedím v norské letištní hale a čekám na číslo své gate. Laptop mám na klíně, nohy opřené o obří kufr plný vzpomínek, třech balíčků lékořice a trochy špinavého prádla. Na sobě i přes vysoké letní teploty, které mě po příletu do Prahy určitě čekají, péřovou bundu. Je to jedna z věcí, kterou mě Norsko naučilo. Péřovka není sezónní oblečení. A léto neznamená horko. Prostě jen o trochu víc svítí sluníčko a místo sněhu prší. Hodně.

Přemítám o tom, jak jsem se před těmi deseti měsíci cítila, když jsem sem úplně poprvé přiletěla. A taky myslím na to, jak jsem se cítila ještě o chvíli dřív, když jsem byla v prváku na knihovnictví. Nevěděla jsem co čekat, ani tenkrát, ani později. Jediné, co jsem věděla na jisto, bylo: „Ne, fakt nechci být knihovnicí, děkuji za optání.“ Kdo ví, kde se ve mně tenhle vzdor vzal. Asi mi knihovny vždycky přišly jako přísný místa bez smyslu pro humor. Asi jsem nechtěla být důchodkyní, která dětem dává pokuty za pozdní vrácení a kroutí očima, když si u ní půjčujete místo klasické literatury komiksy. Asi mi přišlo trapný, být knihovnicí. Asi. 

Před pěti měsíci jsem měla stáž v Oslo Public Library. Myslím, že moment, kdy jsem tam poprvé vkročila, mi změnil pohled na celé knihovnictví. Zní to asi jako jedno velké klišé. A taky že bylo! To ale nic nemění na faktu, že jsem v tu chvíli knihovnám propadla. Prostor nové hlavní budovy je velmi moderní, vzdušný, čistý. Beton a přiznané potrubí jsou v interiéru, na rozdíl od českých budov ze 70. let, záměrem, navíc je doplňuje celá plejáda jednoduchých regálů, designových židlí, čtecích koutků i funkčních pracovních ploch, přesně jak velí norský národní vkus. V knihovně není dokonalé ticho. Je to vůbec knihovna? Ale zajisté. Dokonce bych řekla, že knihovna se zvukovou kulisou jemného šumu nebo tiché hudby je více knihovnou než ta, kde se mlčí. 

O téhle budově nám už vyprávěl Joergen na přednáškách, ale i tak předčila má očekávání. Možná vám připadá zvláštní, že píšu Joergen. Tvůj spolužák? Asistent? Ani ne. Joergen je náš lektor, má PhD. i příjmení, ale v Norsku zkrátka není zvykem je používat k oslovování. Někomu to může připadat příliš familiární, nebo dokonce neuctivé. Možná. Já ale musím přiznat, že tohle je přesně můj šálek kávy. 

Ach, a propos, káva. Před příletem do Norska jsem byla připravená, že káva je velkou součástí zdejší kultury. Ovšem přes čtyři hrnky denně, na to se nedá připravit. Mojí jedinou záchranou před infarktem a nespavostí se stala ristretta dolitá horkou vodou, která jsou díky krátké extrakci prakticky bezkofeinová. Norové ale zbožňují extrémně kofeinovou překapávanou kávu. Mají dokonce zvyk, že v kavárně zaplatí za hrnek této kávy, a pak si mohou chodit libovolně dlouho dolévat. Považuje se ale za neslušné, když si jdete hrnek doplnit víc než dvakrát. Norové jsou na světě oficiálně druhým národem s největší roční spotřebou kávy. Svůj šálek si denně vychutná více než 80% celého národa, většina lidí pak několikrát denně. 

To samozřejmě souvisí i pověstným norským pracovním a studijním tempem. 

Od Norska jsem čekala pomalé tempo prokládané mnoha přestávkami na kávu, jak v práci, tak při studiu. To jsem se ale dosti mýlila. Možná je to právě přílišným obsahem kofeinu v krvi, možná jen přirozenou norskou náturou, ale udržet krok s Nory dá člověku opravdu zabrat. Studenti jsou zvyklí na přednášky podobné těm českým, ovšem mnohem větší roli tu hrají časté semináře a cvičení. Ty jsou orientovány hodně prakticky, “learning by doing“ zde dostáváúplně nový rozměr. 

Velký důraz je taky kladen na prezentování vlastních názorů na věc – nehledě na to, zda dané problematice rozumíte, nebo ne. To byl pro mě, studenta ze střední Evropy, asi největší šok a problém.  Z osmi let na gymplu jsem byla zvyklá, že názor mít sice můžu, ale když se nebude shodovat s názorem vyučujícího, nemá prakticky žádnou cenu. Nikoli však v Norsku. Tady všichni Joergenové, Josteinové, Anny-Marie a Lisy o naše názory a pohledy na věc projevují opravdový zájem. 

S tím se pojí další věc, kterou mi Norsko dalo. Extraverzi. Jasně, já vím, že to tak úplně není pravda. Nechte mě to ale trochu osvětlit. Přilétala jsem jako introvert, holka, co se ve svojí zemi trochu bojí dávat před ostatními nahlas najevo, co si myslí. A taky jsem přilétala jako holka, co má na dost věcí svůj názor a akorát má strach, že bude trapná. A Norsko mi dalo příležitost tuhle druhou holku vytáhnout na světlo a dodat jí odvahu. Ono je totiž snadný přenést se přes fakt, že možná doopravdy budu trapná, když vím, že už se s většinou těch lidí nikdy neuvidím. 

Sice jsem ještě ani nenasedla do letadla, ale jedno vím jistě – tuhle poloextrovertku, co se naučila mít věci tak trochu „na háku“ mám s sebou v kufru a nemůžu se dočkat, až ji doma vybalím. 

Norsko mi toho dalo samozřejmě ještě mnohem víc.

Třeba kamarády. Který bydleli hned za zdí ve vedlejším pokoji na koleji. Chodili domů ve tři ráno a smrděli po pivu. A taky mi na lednici ráno nechávali omluvnej vzkaz. O víkendech mě brali ke fjordům. A na hory. A na ostrovy. A do srubu, kterej u jednoho zálivu vlastní jejich rodina. Taky mě naučili dělat pravý norský víkendový snídaňový wafle a donutili mě zhlédnout všechny díly Thora. (Pod výhružkou, že mě jinak nechají vyhostit ze země pro neznalost místní mytologie. Aha. Stejně jsem to nepochopila.) Budete mi ale chybět, vikingové. 

Poslední fotka univerzity. To aby mi fotky ve správnou chvíli připomněly, že „před rokem v tento den“ jsem se s ní loučila. S nimi jsem se loučila. Budete mi chybět, Norové. Jeg kommer til å savne deg, nordmenn.