Na tuhle fotografii jsem nedávno narazila při brouzdání hlubokými vodami Pinterestu a okamžitě se do ní zamilovala. A jen pár dní na to jsme dostali za úkol v rámci předmětu Co říkají obrazy? provést analýzu nějakého obrazu, snímku vizuálu. A já měla jasno!

"Poslední dobou mi v životě chybí takový ten čirý, plný pocit svobody a volnosti - a tahle fotka je pro mě esencí obojího. Myslím, že je ale právě teď ta správná chvíle se na ni podívat z "technického" a racionálnějšího hlediska. 

Přejato z Pinterestu.

Pozitivní prostor zaplňuje dívka v dlouhém tmavém kabátě, jehož barva krásně kontrastuje s okolním negativním prostorem, jež vyplňují tlumené tóny mlhy, písku a útesů. Jeden z útesů v pozadí také tvoří důležitou linii, která se táhne od levého horního rohu až doprostřed celé scenérie. Možná si říkáte: "proč by měla být zrovna tahle linka tak důležitá?" Zkuste si tedy sjet pohledem od vrcholku až dolů. Kde váš pohled skončil? U hlavního motivu, na který je kladen důraz, dívky běžící k hejnu vzlétajících racků. Další vodící linkou mohou být také stopy, které za sebou v mokrém písku dívka zanechává. 

Ač na se po prvním pohledu na fotografii určitě shodneme, že všechny tvary na ní jsou organického rázu, po chvíli bychom mohli změnit názor. Nejprve vidíme pokřivenou linku útesu, různorodé hejno racků, dívku v rozevlátém kabátě. Teď zkusme přimhouřit oči a podívat se znovu. Vidíme rozmazaně, jeví se nám jen zjednodušené obrysy. Z písku na pláži se stal okrový obdélník, z útesu tmavý trojúhelník, racci najednou připomínají světlá, téměř nezřetelná "V", a dokonce i dívčin kabát teď vypadá spíš jako nezvyklý geometrický tvar lehce připomínající hvězdu. 

Dívka je oproti útesům zvedajícím se z pláže do mlhy maličká. Přesto na sebe ale upoutá celou naši pozornost, to mi přijde pozoruhodné. Velkou roli tady hraje barva i hodnota. Dívčin tmavě hnědý kabát přirozeně tvoří centrum celého snímku, je jeho středobodem. Světlé přírodní tlumené barvy jemných textur písku i mlžných útesů s ním zároveň krásně ladí i kontrastují. 

Tím, že dívčiny stopy začínají uprostřed spodního okraje snímku a vzdalují se směrem do středu, působí fotka vyrovnaně, rovnovážně, jednotně. Přináší mi zvláštní pocit klidu a zároveň naděje a svobody. Myslím si, že to je z velké části zapříčiněno i několika dalšími věcmi. Zaprvé, dívčiným pohybem. Utíká po pláži, vlasy i kabát jí vlají ve větru. Nechává za sebou jen pravidelnou (rytmickou) řádku stop. Mám pocit, že jsem to já. Že běžím po pláži. Slyším moře i racky. Cítím slanou vůni. Vlhký vzduch mi vniká do plic. Esence svobody. Druhou důležitou částí je pro mě pak hejno racků, které tvoří světlý pás jemných tvarů, něžnou texturu. Z racionálního hlediska je to zcela nepravidelný prvek, přesto z něj mám ale úplně opačný pocit. 

Páni, zamyslet se nad celým snímkem takhle do detailu mě už hodně dlouho nenapadlo. Bylo to částečně osvobozující a povznášející. Překvapilo mě, jak je snímek kompozičně proveden. Normálně bych ho přešla se slovy "fakt krásná fotka" a dál se mu nevěnovala, tahle analýza mi ale ukázala, proč se mi už na první pohled zdál krásný. ❤ "