Small talky, nebo jak včera poznamenala Alžběta "plytký řeči", jsou jednou z mých nočních můr. Teda obrazně. Noční můry nemívám, a když už, tak spíš o letadlech, který mi uletí před nosem, o vlacích, co mi ujedou, a o padání ze schodů. 

Když ale s někým vedu jeden z oněch small talků možná bych se k nejbližším schodům vrhla dobrovolně, možná dokonce i doběhla to ulítávající letadlo. Já vám nevím - mě tyhlety seznamovací řečičky fakt nebaví. 

Včera jsem měla po víc jak roce a půl první prezenční den školy. Zvláštní pocit. Nebylo to vlastně vůbec špatný, ale přivedlo mě to právě k přemýšlení o small talcích, který jsem za ten den vedla asi 4. A to je přesně o 4 víc, než bych chtěla. Všechny totiž probíhají úplně stejně. To je jejich největší úskalí. 

"Ahoj!"

"Ahoj! Jdeš taky na angličtinu?" 

"Jojo, a ty?" Ehm - v tý chodbě jsme doslova jen ve dvou a je tu jediná třída, ve který se vyučuje. Klasik by tak tuhle část nazval zbytečnou otázkou v kriminalistice.

"Jojo." 

Ttrapný ticho.

"Já jsem kdyžtak Majda. Co studuješ?" 

"Ahoj, já jsem XY. Studuju *sem si doplňte libovolnej obor, ročník i katedru*. Co ty?" 

"Jé, tak to je super!" Odpovídám, aniž bych měla tucha, jaký může být její/jeho obor studovat. "Já jsem na knihovnictví." 

"Aha, to je fajn."

V tuhle chvíli se dostáváme do krizového bodu, stojíme na ostří nože. V tom horším případě se na sebe budeme už jenom němě usmívat a doufat, že vyučující dorazí co nejdřív a vytrhne nás z tohohle pekla. Existuje ale i dobrý konec. To když si jeden z nás vzpomene, že zná někoho z oboru toho druhého, že máme stejné vyučující, nebo si na druhém všimne drobného detailu, na který naváže. Může to být knížka, co drží v ruce, placka na batohu, tričko oblíbený kapely, cokoliv. V tu chvíli se vám oběma buď extrémně uleví a ze small talku se stane normální uvolněný rozhovor, nebo bude následovat sled 3-4 vět, a pak bude zase ticho. Uf.

Je to adrenalinová záležitost, tyhlety rozhovory. Nikdy nevíš, jak to dopadne. 

Možná proto je nemám ráda. 

Vyhýbám se jim. 

V určitý pubertálně-ujetý fázi života jsem dokonce byla schopná se jen tak na potkání lidí ptát na otázky jak z Alenky v říši divů, jen aby byl náš rozhovor zajímavější a vyhnuli jsme se těmhle plytkostem. To už mě ale taky jaksi přešlo. 

Zároveň mám takový tušení, že těmhle rozhovorům ve skutečnosti neholduju ještě z trošku jiného důvodu.  Já se totiž strašně nerada přetvařuju. Nerada se usmívám, když se mi nechce, ale zároveň si přeju na ostatní působit mile. Nejsem ten typ kamarádky, která řekne "to bude dobrý", i když ví, že je to v háji, ale zároveň si přeju být podporující vřelej člověk. No a při small talcích je to největší krizička. Při nich se totiž lidi na sebe usmívaj, přikyvujou, dělají, jak "jasně, přesně vím, o čem mluvíš", a vůbec. Já většinou nemám ponětí, o čem ten člověk mluví, protože jsem ten film fakt neviděla/knihu nečetla/na tom místě nikdy nebyla. Ale stejně se usmívám, přikyvuju a dělám, jak "přesně vím, o čem mluvíš". 

A to mě nebaví. 

Baví mě hlubší rozhovory, prakticky o čemkoli. Klidně i o blbostech. Ale rozhovory s blízkejma lidma, u kterých mám jistotu, že snesou mojí upřímnost, že jim neva, když se při každý větě neculím od ucha k uchu, a kterých se můžu zeptat, když zrovna nebudu vědět, o čem mi to sakra zrovna vykládaj. 

Myslím, že v tomhle nejsem sama. Doufám. 

Mám pocit, že se občas s podobnýma lidma potkám. 

Že na sebe náhodně narazíme.

Že tak nějak rychle po pár větách vytušíme, že dost už bylo small talků, a začneme se bavit normálně.

A ty rozhovory - ty jsou pak skvostný a nekonečný.