Víš, kde kdo bydlí. Víš, které ulice jsou naše a které zase jejich. Dodržuješ pravidla ulic i čtvrtí. Máš svůj strom, na který když vyšplháš, přehlédneš celou hlavní třídu, kostel i řeku. Vidíš červenou střechu vašeho domu a za ní vysokou budovu školy. Kocháš se a spřádáš plány. 

    Prolézáš dírami v plotech, víš kudy obejít starý stadion, kudy tam vlézt napříč všem zákazům a strachům. Potmě tam potom osamoceně sedíš a posloucháš povyk těch druhých nesoucí se mezi tribunami, odrážející se od masy betonu, proudící uvnitř tohohle zvláštního oválu, který ovšem nikdy neopouští. Pozoruješ světla venku a připadá ti, že za plotem je teď město ještě temnější. Jako bys stál uprostřed posledního ostrovu světla a shlížel do černočerných hlubin vody. Jen občas se zpoza rohu vynoří reflektory auta a na moment tak proříznou tuhle sametovou iluzi.

...

Začal jsi číst verše. Nacházíš je teď všude - v knihovnách rozesetých po městě, na oknech pražských domů, po kapsách a na nádražích. Staré sbírky i dvouslovné hry. Máš svá slova, která ti nějaký čas rozeznívají správné struny, cyklíš se v nich a vracíš se. Vždycky jsi to tak měl. Po čase vždycky odezní a najdeš nová. Nejkrásnější slova současnosti jsou: Něha, vášeň, kulišárna. A odteď i křehkost a hejna.

    Občas poděsíš sám sebe tím, jak je najednou vidíš všude. Slyšíš v rozhovorech. Přemýšlíš, jestli je mají od tebe, nebo jestli je to náhoda. Na odpadkovým koši na rohu u univerzity je ale už dva roky napsáno "Náhody nejsou." a to je taky tvoje pravda.

Nad ránem jdeš spát. Bosá chodidla i konečky prstů studená i přes to, že svatá Anna přijde až za měsíc. Chladna z rána zní ale jako přesný popis tebe. Víš, že za hodinu dvě musíš vstávat do tmy, a nemá tak ani cenu pořádně usínat. Ležíš pod přikrývkou a posloucháš vyprávění o horách, lesích a svobodě. Když doposloucháš, narazíš si kulicha, vezmeš peřinu, útlou sbírku básní a sirky a jdeš si sednout na verandu. S touhle výbavou bys byl schopen procestovat svět. Peřina jako něha. Básně jako vášeň. Sirky jako kulišárna. 

Vzpomínáš na večer s obrozencem? Jak jsme pobíhali po Petrově spolu s Karlem Sabinou? Jakákoliv zrada nám ten večer vůbec nepřišla na mysl. Byl pro nás zkrátka obrozencem, hrdinou. Pořád je. Situaci je vždy nutno nahlížet z více úhlů. Neexistuje nic jako jeden jediný narativ.

...

Díky. Rozkošné. Občas nerozeznáváš u těchhle dvou slov hranici ironie a zcela vážné upřímnosti. Občas ani sám nevíš, jak jsi to vlastně myslel. Mluvíš jinak, než píšeš. Píšeš jinak, než mluvíš. Posíláš jim vzletné zprávy plné srandiček. Když pak něco vyprávíš, slova se ti hrnou z pusy překotně a chaoticky. Co to bylo za nápad nahrávat svý vyprávění jako klauzuru, těžko říct. Buď jak buď. 

    Někdy nevíš, co se slovama. Tak hledáš slova cizí, který bys mohl použít.

Je ti divno. Za poslední půl rok ti bylo divno víckrát a přesně víš, odkud vítr vane. Když víš, on je prostě hrozně něco. Posloucháš cizí příběhy. Kýveš hlavou. Připadáš si jako nehorší kamarád světa - protože většina přátelství není na tvou naprostou upřímnost připravená. Ty ale neumíš lhát a nehodláš se přetvařovat. A tak říkáš, co si myslíš. Vysvětluješ. Svérázně utěšuješ. A zase posloucháš. Hodně posloucháš. 

A tak je ti někdy divno.

    Nejlepším lékem na divno je poslouchání.

Přestávám hledět na rody. Chvíli píšu sobě, chvíli tobě, chvíli nám oběma. A jim, co stojí opodál, těm taky. Občas píšu o sobě, často o nich. Někdy o nás všech a někdy o smyšlených postavách a alter egách, která neopouštějí labyrint mysli. Mnohokrát by mělo znít měla a byla místo měl a byl. Mužský rod nechť je tentokrát mou maskou. Barvou, která vznikne, když na paletě smícháte všechny odstíny dohromady. On jako rod univerzál, on jako člověk. Kdo co? Člověk. Bez koho čeho? Bez něho. 

    Nic v tom nehledej. Po ničem nepátrej.