Kdo ví
října 17, 2022Alice prudce vstala od stolu a lemem seprané kostkované košile přitom smetla na zem včerejší noviny. Nemohla se soustředit. „Ne, teď se mi to nemůže dít...“ pomyslela si. Došla do stísněné temné kuchyňky a postavila vodu na čaj. Pozorovala, jak drobné modré plamínky olizují dno konvice na sporáku.
Dneska měla mít hotovo. Tedy – vlastně měla mít hotovo už minulý týden, ale potřebovala pár dní k dobru. Tohle se jí nestávalo často. Byla zvyklá, že se na sebe i své múzy může spolehnout.Strávila běžně několik celých odpolední procházením antikvariátů, bleších trhů a starožitnictví, než narazila na nějaký dobrý materiál, ale potom už to šlo jako po másle. Ne tentokrát.
Alice byla třiadvacetiletou studentkou archivnictví, ale z až příliš klidných vod starých dokumentů prchala domů ke svému stolu a šuplíkům plným útržků stránek knih, zmuchlaných archů hedvábného papíru, ušmudlaných fotek, o které už nikdo nestál, a lepidlu s nůžkami. Lepila koláže. Od babičky kdysi dostala plechovou pikslu od sušenek, do které bylo vměstnáno a pečlivě srovnáno šitíčko včetně plejády jehel, nití i bavlnek. Ne, že by to dokázala tenkrát ocenit, když si však v prvním ročníku studia na výšce nedopatřením během jedné noci kdesi v baru v centru města zatrhla oblíbené šaty, nebylo zbytí a najednou jí tahle stará plechovka přišla vhod. Na jejím dně navíc objevila drobné alpakové nůžky zdobené do tvaru páva, takové, jaké používaly hraběnky a komtesy při kursech křížkového vyšívání. Byl to také první moment, kdy Alici napadlo, že by mohly mít lepší využití než polehávání mezi nepoužívanými špulkami.
Koláže ji uklidňovaly. Dávaly jí pocit, že staré může dostat podobu nového a vice versa. Z dnešních novin si třeba vypůjčila tři čtyři slova, ze zásuvky stolu vylovila nějaký zašlý černobílý snímek dvou starých lidí procházejících se zarostlou zahradou, a nakonec to doplnila ještě pečlivě vystřiženou maličkou kresbou slona, který jako by pozoroval onen zmíněný pár zpoza trnkového keře. Slova hlásala „Kráčejte budoucnosti napospas.“ Dadaismus všedního dne, jemuž ale pohled diváka dával nový smysl a on tak přestával být dadaismem, nýbrž stala se z něho svébytná myšlenka či představa – ne nepodobná těm, které v nás zůstávají po dočtení některých básní či zhlédnutí abstraktních uměleckých děl. Původně si své slepené kousky světa nechávala jen tak pro radost, občas nějakou udělala na míru jako narozeninové blahopřání pro své přátele a někdy – to jen tak z čistého rozmaru – nechávala koláže v obálkách nadepsaných „komukoli“ různě po městě. Těšila a bavila ji představa, že je někdo objeví a při pohledu na jejich obsah bude mít jeden z těch zmatených a nadmíru rozčarovaných výrazů. „Verwundert!“ řekla by její profesorka germánských historických uměleckých tisků.
Měla ji ráda. Její přednášky, které se konaly v malé posluchárně na konci chodby ve třetím patře, nebyly sice povinné, staly se z nich však rychle Aliciny nejoblíbenější. Každou středu vpodvečer tak usedala k jednomu ze stolků a s nadšením poslouchala vyprávění o všech drobných detailech kreseb, rytin i maleb dávných mistrů a mistryň. Spolu s ní chodilo do hodin jen pár spolužáků, kteří ale oproti ní o téma nejevili nějaký větší zájem. Možná i proto se z nich s profesorkou s postupem času staly – snad můžeme opravdu použít tohle slovo – kamarádky. Alice s ní s radostí o debatovala o historii umění a profesorka ji na oplátku zásobovala novým věděním v podobě knih a článků. Nechávala jí je darem, což Alice dokázala vždy ocenit hned dvakrát – z přečteného se dá totiž stříhat a lepit!
„Hvízd,“ ozval se prudký svist páry z konvice na sporáku a vytrhl tak Alici ze zamyšlení. Zalila si šípkový čaj a s velkým hrnkem v ruce se vrátila zpět ke stolu. „Bude jí osmdesát,“ pomyslela si. „Co asi osmdesátiletý člověk cítí? Co ho těší? A po čem se mu naopak stýská? Mám zdůraznit jedno, nebo druhé?“ Usrkávala horký čaj a listovala při tom pomačkanou kopií jednoho z nedávných článků, který jí profesorka darovala. Co kdyby přeci jen konečně narazila na ten správný kousek slepené skládanky? Už už se chystala listy odhodit na hromadu vedle stolu, když si koutkem oka všimla obrazu vytištěného na zadní straně. Byla to jakási rytina ze 17. století, která zobrazovala dva lidi sklánějící se nad sochou mladého muže. Stařenu a sochaře. Mladík vytesaný z mramoru byl krásný, antická kalokagathia. Spojení krásy těla i duše, dobrý a ctnostný.
„Co když touží po mládí, ale zároveň je z celého srdce ráda, že už se ho nemusí znovu účastnit,“ napadlo ji. „Není snad pocit stáří právě o tom? Jako mladí sníme o dospělosti, vyzrálosti a moudrosti a nic nám nepřipadá dostatečně dobré. Naše těla, myšlenky, způsoby života. Pořád máme pocit, že by to šlo o něco lépe, krásněji. Nepřináší pak stáří pocit zcela opačný? Touhu po pošetilosti, jednoduchosti a rozpustilosti? Možná snad i po troše naprostého chaosu a nedokonalosti?“ Vzala do ruky nůžky a odhrnula stranou vrstvu rozstříhaných stránek, která pokrývala celou plochu stolu. Na lampičce měla už týdny přilepenou fotku své matky, když byla v jejím věku. Seděla na řetízkovém kolotoči a se smíchem se otáčela na fotografa. Snímek byl trochu rozmazaný. Z poličky nad stolem vzala otrhaný tlustý svazek – česko-španělský slovník cizích slov. Kouskem jemně narůžovělého hedvábného papíru překryla spodní levý roh fotografie, do něhož nejprve nalepila slova „no“ a „olvidar“, španělsky„nezapomenout“. Slova jemně prosvítala skrz. Z krabičky, ve které si pro všechny případy nechávala předem vystříhané spojky a předložky, vzala „na“ vytištěné na zažloutlém lesklém papíře a nalepila ho za první dvě slova. Ve slovníku pak nalistovala stránku 217 a prstem chvíli přejížděla po řádcích, než našla, co hledala. „Vandrák, vanilka, Vánoce, varhany, váš“ a konečně – „vášeň“. Opatrně ji vystřihla, potřela ze zadní strany lepidlem a přitiskla na fotografii. Inkoustovou tužkou za ni dopsala tečku. Stejnou tužkou pak nadepsala obálku, naslinila známku a dovnitř vložila hotovou koláž. Nic k ní nedopsala. Měla pocit, že to není třeba.
Až bude jednou stará, přála by si nedostávat poštou příliš mnoho slov. Raději by v obálkách nacházela záhadně nesmyslné útržky bez vysvětlení, vzkazy mezi řádky, tajemství.
Ráno cestou na tramvaj vhodila zalepenou obálku do schránky na rohu ulice. Zdířka jemně zachrastila a bylo slyšet, jak dopis měkce dopadl na ostatní psaní.
0 komentářů
Moc děkuju za komentář! Nad vašimi slovy se jisto jistě převelice potěším!